Přátelé, představuji vám zahradu Julie Tadeusz. Nachází se v Bělorusku, nedaleko Minsku. Hosteska je zamilovaná do růží, většina zahrady je dána do jejich vlastnictví a oni v ní vládnou a naplňují zahradu nádhernými vůněmi.
Pojďme si tedy poslechnout pohádku o tom, jak se stará opuštěná chalupa proměnila v nádhernou růžovou zahradu.
Pohádka o staré chalupě
Nad zahradou pomalu padal soumrak. Hřejivé paprsky zapadajícího slunce vytvořily na zeleném trávníku bizarní hru světla, prosvítající mezi větvemi břízy. Odněkud z daleka se ozýval tlumený rachot sekačky, zřejmě se jeden ze sousedů rozhodl posekat trávník a čekal na večerní chládek.
Zahrada si po vedru oddechla. A hřejivě nasycené růže, které se konečně nadechly chladného večerního vánku, začaly naplňovat zahradu neuvěřitelnou vůní. Nadechněte se, zkuste to. Cítíte, jak se ta kouzelná vůně růží šíří kolem a postupně zaplňuje každý kout zahrady? Tak začíná kouzelný čas pohádek. Takže pohádka o staré chaloupce.
Jak obvykle začínají pohádky? Byla tam zahrada. Ani ne zahrada, ale zahrada, respektive chalupa o rozloze šest a půl hektaru se všemi z toho plynoucími nedostatky. Prvních 30 let žila naše dača blízko a přeplněná, ale na druhou stranu byla přátelská a šťastná. Každý víkend se v její pohostinné kuchyni scházely čtyři rodiny v přátelské a trochu hlučné společnosti. Uplynuly roky, srdce a duše velké rodiny odešly po rozpadu duhy a vazeb. Po vylétnutí z hnízda se děti a vnoučata rozptýlili různými směry a dača zůstala po mnoho let sama. Pokrytá prachem času a zarostlá plevelem smutně vzdychala za tichých sobotních večerů a vzpomínala na hluk zašlých časů. A tak nešťastná a zanedbaná se dostala ke mně. Potřeboval jsem to v tu chvíli? Těžko říct. Díval jsem se na ruiny zchátralého domu, na zarostlou zahradu a vzpomínky na šťastné, bezstarostné dětství mi bodaly do srdce. Tehdy se mi zdálo, že ten pocit štěstí, pohodlí a klidu, který jsem měl v dětství, se na tento malý kousek země už nikdy nevrátí. Zpočátku to bylo velmi těžké, bez znalostí, bez asistentů a bez, jakkoli banálních, peněz. Cesta k přeměně opuštěného místa v zahradu byla dlouhá a obtížná, s chybami a neúspěchy. Ale poté, co jsme prošli všemi zkouškami, jsme se opět stali jedním – já a moje dacha, dýcháme spolu, spolu truchlíme a společně se radujeme. Každý víkend se na mě těší a já znuděně počítám dny od pondělí do pátku.
Tím příběh končí, ale určitě bude mít pokračování. Možná to napíšou moje děti nebo vnoučata, v to upřímně doufám. Vždyť já sama jsem kdysi byla obyčejná holka, která ráda četla pohádky. A teď je píšu sama a byly to růže, díky kterým jsem byl tak romantický.
Vrátím tě zpět do skutečného života. Dacha, o které jsem vám říkal, se nachází 25 km. z Minsku. Naše osada dacha začala svou existenci před 50 lety, kdy pracovníci závodu na výrobu traktorů v Minsku dostali pozemky pro letní chaty. Šest a půl akru, nízké místo, uzavřené ze všech stran před větry lesními plantážemi. Existuje legenda, že hlavní ulicí naší vesnice je bývalá stará silnice do Moskvy a také se jí říká Jekatěrinskij trakt. No, možné je všechno. A jen si možná představte, že staré břízy, které rostou na mých stránkách, jsou potomky právě těch bříz z Jekatěrinského traktu. Když o tom přemýšlím, přepadá mě vnitřní vzrušení a částečně i proto je mi tak líto pokácet poslední ze zbývajících bříz. I když většina sousedů se jich už dávno zbavila.
Dědeček říkal, že pozemek je naprosto nevhodný pro pěstování něčeho, pevný písek s kamenem. Při vývoji lokality odstranili hory kamení, a aby vznikla alespoň malá vrstva úrodné půdy, musela se zemina přivážet nákladními auty.
Jak už asi tušíte, dača ke mně šla po smrti mého dědy zcela zanedbaná. Dům, který se nikdy nevyznačoval architektonickou propracovaností, byl zcela zchátralý a nahnutý. Letní kuchyně, vytvarovaná z bývalého přívěsu, pomalu hnila. Dívat se na starou rozpadlou kůlnu bez slz se nedalo. A tuto galerii „zázraků architektury“ dotvářel zchátralý skleník, mžourající na svět s polorozbitým sklem. A ze zahrady zbyly jen bývalé záhony zarostlé plevelem, přes které byly místy vidět keře lesních jahod. Staré ovocné stromy tvrdošíjně odmítaly rozpoznat svůj věk a každý podzim zaplnily zahradu neuvěřitelným množstvím jablek. Velké břízy se posměšně dívaly na celý ten chaos z výšky svého růstu. Houštinami kopřiv se snažily probít ke světlu zanedbané růže a samozřejmě starý keř hortenzie, který vedl celý tento směšný soubor staré zahrady. Všechno toto “bohatství” bylo mým novým majetkem.
Pokud si myslíte, že zahrada se za pár let stala tím, čím je nyní, jste na omylu. Ve skutečnosti jsme s mojí zahradou ušli dlouhou cestu, asi 15 let, od toho, co bylo na začátku, až po to, co je nyní. Přestože ke skutečným změnám začalo docházet teprve zhruba před šesti lety a co skrývat, stále probíhají. A předtím to byly jen nesmyslné bloudění po tmě. Teď se moje zahrada neustále mění, někdy si zkouším romantický a skromný outfit, někdy se obléká do sytých a jasných barev a stává se jako malované gzhelské tácy. Líbí se mi tato změna kulis, i když hlavními aktéry jsou stále růže. Právě jim byla moje zahrada dána moc, právě pro ně překresluji své stránky, jsou to oni, kdo jsou hlavními postavami a milenkami. Mým úkolem je pouze je pozorovat, odhadovat čas a plnit jejich nejtajnější přání. Za to mi každé léto děkují jasným svátkem květu. Toto je nejšťastnější a nejmilovanější čas, čas rozkvětu růží, kdy se do zahrady vrací dětství a magie na vlnách vůně růží.
